Zápis SB ZDE

Stars na měsíc srpen ZDE


Klikačky na objednávku ZDE

Stmívání - 3.kapitola - pokračování

28. února 2010 v 18:00 | Petra |  Twillight
Co chceš?" zeptal se a znělo to naštvaně. Oči měl chladné.
Jeho nepřátelskost mě zastrašovala. Moje slova nezněla tak přísně, jak jsem chtěla. "Dlužíš mi vysvětlení," připomněla jsem mu.
"Zachránil jsem ti život - nedlužím ti nic."
Jeho hlas byl tak odměřený, až jsem se přikrčila. "Slíbils mi to."
"Bello, narazila sis hlavu, nevíš, o čem mluvíš." Jeho tón byl rezavý.
Vzplála jsem hněvem a vzdorně jsem na něj pohlédla. "S mou hlavou je všechno v pořádku."
Uhnul pohledem. "Co ode mě chceš, Bello?"
"Chci znát pravdu," odpověděla jsem. "Chci vědět, proč mám kvůli tobě lhát."
"Co si myslíš, že se stalo?" vypadlo z něj náhle.
"Já vím jenom to, že jsi nestál nikde vedle mě - ani Tyler tě neviděl, tak mi nevykládej, že jsem se praštila do hlavy. Ta dodávka měla narazit do nás obou - a to se nestalo, a navíc tvoje ruce zanechaly otisk v karosérii - a ještě jsi zanechal prohlubeň ve vedlejším autě, a nejsi vůbec zraněný - a ta dodávka mi měla rozdrtit nohy ale tys ji zvedl..." Slyšela jsem, jak bláznivě to zní, a nemohla jsem pokračovat. Byla jsem tak rozčilená, že jsem cítila, jak se mi do očí derou slzy; snažila jsem se je potlačit, a tak jsem zaťala zuby.
Nedůvěřivě na mě koukal. Ale jeho obličej byl napjatý, defenzivní.
"Ty si myslíš, že jsem tu dodávku z tebe zvedl?" Jeho tón zpochybňoval můj zdravý rozum, ale to jenom zvětšilo moje podezření. Znělo to jako bezchybně pronesená věta talentovaného herce.
Přikývla jsem jen jednou, čelist zaťatou.
"Nikdo tomu neuvěří, to snad víš." V jeho hlase byl teď osten výsměchu.
"Já o tom nebudu nikomu vykládat." Pronášela jsem každé slovo pomalu a pečlivě držela na uzdě svůj hněv.
Po tváři mu přelétlo překvapení. "Tak proč na tom záleží?"
"Záleží na tom mně," naléhala jsem. "Nerada lžu - takže bych k tomu aspoň měla mít dobrý důvod."
"Nemůžeš mi prostě jenom poděkovat a zapomenout na to?"
"Děkuju." Vyčkávavě jsem mlčela, plná vzteku.
"Ty to takhle nenecháš, že ne?"
"Ne."
"V tom případě... doufám, že ti nevadí zklamání."
Mlčky jsme se na sebe mračili. Já jsem promluvila první, snažila jsem se být soustředěná. Hrozilo mi totiž, že se nechám rozptýlit jeho mimořádně půvabným rozzuřeným obličejem. Bylo to jako dívat se do očí andělu zkázy.
"Proč ses vůbec obtěžoval?" zeptala jsem se mrazivě.
Odmlčel se a jeho oslňující tvář byla na chviličku nečekaně zranitelná.
"Nevím," zašeptal.
A pak se ke mně otočil zády a odcházel.
Byla jsem tak rozzlobená, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem se dokázala pohnout. Když jsem to rozchodila, vydala jsem se pomalu k východu na konci chodby.
Čekárna byla nepříjemnější, než jsem se obávala. Připadalo mi, že jsou tam snad všichni, které ve Forks znám, a zírají na mě. Charlie ke mně přispěchal; zvedla jsem ruce.
"Nic se mnou není," ujišťovala jsem ho vážně. Stále jsem byla rozzlobená, neměla jsem náladu na žádné tlachání.
"Co říkal doktor?"
"Doktor Cullen se na mě přišel podívat a říkal, že jsem v pořádku a můžu jet domů." Vzdychla jsem si. Začali se k nám prodírat Mike, Jessica a Erik, kteří tam také byli. "Tak pojď," naléhala jsem.
Charlie mi dal ruku kolem zad, ale úplně se mě nedotýkal, a vedl mě ke skleněným dveřím východu. Zamávala jsem zbaběle na kamarády a doufala, že je tak přesvědčím, že už si nemusí dělat starosti. Byla to velká úleva - poprvé, co jsem to tak cítila - dostat se do policejního auta.
Jeli jsme mlčky. Byla jsem tak ponořená do svých myšlenek, že jsem sotva vnímala, že je tam Charlie se mnou. Byla jsem si jistá, že Edwardovo defenzivní chování v chodbě bylo potvrzením těch podivných věcí, o kterých jsem sotva dokázala uvěřit, že jsem byla jejich svědkem.
Když jsme dojeli domů, Charlie konečně promluvil.
"Ehm... budeš muset zavolat Renée." Svěsil provinile hlavu.
Byla jsem zděšená. "Tys to pověděl mámě!"
"Promiň."
Práskla jsem dveřmi policejního auta trochu víc, než bylo nutné, když jsem vystupovala.
Máma byla samozřejmě hysterická. Alespoň třicetkrát jsem jí musela říct, že se cítím fajn, než se uklidnila. Prosila mě, ať přijedu domů - jako by zapomněla, že doma teď nikdo není - ale jejím prosbám se dalo odolat snadněji, než bych si myslela. Stravovalo mě tajemství, které představoval Edward. A Edwardem samým jsem začínala být přímo posedlá. Taková pitomost. Nechtělo se mi utíkat z Forks, jak by to asi udělal každý člověk, který je trochu při smyslech.
Ten večer jsem usoudila, že půjdu brzo spát. Charlie se na mě pořád úzkostlivě díval a mně to šlo na nervy. Cestou jsem se zastavila v koupelně, abych si vzala tři tylenoly. Pomohly, a jak bolest polevila, ponořila jsem se do spánku.
Byla to první noc, kdy se mi zdálo o Edwardu Cullenovi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama